Alfons Mucha - Slovanská epopej
Slovanská epopej je cyklus dvaceti velkoformátových obrazů, kterým chtěl Alfons Mucha shrnout dějiny Čechů a dalších slovanských národů. Mucha jej po dokončení podmínečně věnoval městu Praze. V letech 1963 až 2011 byly obrazy vystaveny na zámku v Moravském Krumlově. Po dlouhých sporech bylo od dubna 2011 pět pláten cyklu umístěno ve dvoraně Veletržního paláce v Praze, celý cyklus byl tamtéž zpřístupněn v květnu 2012.
Alfons Mucha si přál zachytit dějiny Slovanstva v kolekci obrazů, která by symbolizovala jejich cestu dějinami. S myšlenkou vytvoření Epopeje si pohrával už na začátku 20. století, nicméně kvůli nedostatku financí musel myšlenku odložit. Po svatbě s Marií Chytilovou v Chicagu nachází průmyslníka Charles R. Cranea, který byl ochoten nést veškeré náklady spojené s vytvořením Slovanské epopeje. Mucha se vrátil roku 1910 do rodné země, aby si pronajal část zámku na Zbirohu a zde tvořil Slovanskou epopej, jež mu dohromady zabrala 18 let života. Dokončil ji roku 1928, kdy ji spolu s Charlesem Cranem předal Praze a veškerému československému obyvatelstvu. Obrazy byly během války schovány na dvou místech v Praze. Obrazy zde byly poškozeny vlhkostí. V 50. letech převezeny do Moravského Krumlova, kde byly za pomoci místních občanů restaurovány a od 4. srpna 1963 byly vystaveny na zdejším zámku. Obrazy sem zapůjčila Galerie hlavního města Prahy, která je správcem díla. Dne 8. listopadu 2010 se Slovanská epopej stala movitou kulturní památkou.
Spor o epopej
Majitelem obrazů je od roku 1928 město Praha, jemuž Mucha (spolu s Cranem) obrazy daroval „pod podmínkou, že město Praha umístí hotové obrazy na vlastní náklady v budově výslovně vystavěné k tomuto účelu“. Nestanovil však pro postavení budovy žádnou lhůtu. Tato podmínka nebyla dosud splněna.
V červenci roku 2010 měl být soubor přesunut do Prahy. Někteří dědicové Alfonse Muchy však prostřednictvím svého právního zástupce podali návrh na vydání rozhodnutí o ochraně pokojného stavu podle § 5 občanského zákoníku, krumlovský úřad jejich argument uznal a zakázal hlavnímu městu Praze manipulaci s dílem. Naopak soud ve Znojmě 30. 9. 2010 určil předběžným opatřením, že Krumlov musí umožnit převezení obrazů na připravovanou výstavu do Prahy. Vztah těchto dvou rozhodnutí byl v právní veřejnosti bohatě diskutovaný. Po komunálních volbách v říjnu 2010 se situace uklidnila a Slovanská epopej zůstala v Moravském Krumlově. Na jaře 2011 Galerie hlavního města Prahy převezla pět pláten cyklu do Prahy a převzala správu výstavy ostatních v Moravském Krumlově, od dubna 2011 pět pláten cyklu umístěno ve dvoraně Veletržního paláce v Praze a ostatních patnáct zůstalo v Moravském Krumlově. Na podzim 2011 začaly práce na přepravě této části cyklu do Prahy, od prosince 2011 měl být celý cyklus vystaven ve dvoraně Veletržního paláce; tato výstava byla nakonec otevřena až v květnu 2012. O definitivním umístění cyklu zatím rozhodnuto nebylo.
Seznam obrazů
Obrazy jsou řazeny chronologicky, podle roku dokončení
- Slované v pravlasti, vaječná tempera, olej, plátno 610 x 810 cm, neznačeno (1912)
- Slavnost Svantovítova, vaječná tempera, olej, plátno 610 x 810 cm, neznačeno (1912)
- Zavedení slovanské liturgie, vaječná tempera, olej, plátno 610 x 810 cm, neznačeno (1912)
- Hájení Szigetu proti Turkům Mikulášem Zrinským, vaječná tempera, olej, plátno 610 x 810 cm, neznačeno (1914)
- Bratrská škola v Ivančicích, vaječná tempera, olej, plátno 610 x 810 cm, neznačeno (1914)
- Zrušení nevolnictví na Rusi, vaječná tempera, olej, plátno 610 x 810 cm, neznačeno (1914)
- Milíč z Kroměříže, vaječná tempera, olej, plátno 620 x 405 cm, neznačeno (1916)
- Kázání Mistra Jana Husa v kapli Betlémské, vaječná tempera, olej, plátno 610 x 810 cm, neznačeno (1916)
- Schůzka na Křížkách, vaječná tempera, olej, plátno 620 x 405 cm, neznačeno (1916)
- Petr Chelčický, vaječná tempera, olej, plátno 405 x 610 cm, neznačeno (1918)
- Jan Amos Komenský, vaječná tempera, olej, plátno 405 x 610 cm, značeno vlevo dole (1918)
- Po bitvě na Vítkově, vaječná tempera, olej, plátno 405 x 480 cm, neznačeno (1923)
- Jiří z Poděbrad a z Kunštátu, vaječná tempera, olej, plátno 405 x 610 cm, neznačeno (1923)
- Korunovace cara Štěpána Dušana, vaječná tempera, olej, plátno 405 x 480 cm, neznačeno (1923)
- Car Simeon, vaječná tempera, olej, plátno 405 x 480 cm, neznačeno (1923)
- Král Přemysl Otakar II. (Svaz slovanských dynastů), vaječná tempera, olej, plátno 405 x 480 cm, neznačeno (1924)
- Po bitvě u Grunwaldu,vaječná tempera, olej, plátno 405 x 480 cm, neznačeno (1924)
- Mont Athos, vaječná tempera, olej, plátno 405 x 480 cm, neznačeno (1926)
- Přísaha Omladiny pod slovanskou lípou, (nedokončeno), vaječná tempera, olej, plátno 390 x 590 cm, neznačeno (1926)
- Apoteóza "Slovanstvo pro lidstvo!", vaječná tempera, olej, plátno 480 x 405 cm, neznačeno (1926–1928)
Všechny obrazy jsou majetkem Galerie hlavního města Prahy.
Jednotlivé obrazy
Slované v pravlasti
Slované v pravlasti (1912)
Slované v pravlasti: Mezi tyranskou knutou a mečem Gótů - 1912
První obraz celé série zobrazuje slovanského Adama a Evu, kteří se skrývají před nájezdníky. Výjev je datován do doby mezi třetím a šestým stoletím našeho letopočtu. Jejich bílá roucha symbolizují čistotu a nevinnost. Což kontrastuje s plameny vesnice, kterou podpálili vojáci v pozadí. Nejzajímavější částí obrazu je však levitující trojice na pravé straně: nejvíce výrazný je uprostřed stojící pohanský kněz, který se modlí za slitování pro své ovečky. Pod jeho levou rukou je skloněna dívka se zeleným věncem jako symbolem míru. Zatímco pod pravou rukou je mladý bojovník, který má představovat spravedlivou válku. Poselství skryté v obrazu sděluje, že v budoucnu musí Slované bojovat za svou svobodu.
Slavnost Svantovítova
Slavnost Svantovítova (1912)
Slavnost Svantovítova: Když jsou bohové ve válce, pak je umění spásou - 1912
Tento obraz zachycuje oslavy sklizně na počest pohanského boha Svantovíta. Tato oslava se koná na baltském ostrově Rujáně v jeho hlavním městě Arkoně. Poklady naplněný chrám v centru oslav bylo posvátné místo, které bylo cílem poutníků v osmém až desátém století našeho letopočtu. Arkona byla později dobyta dánskými bojovníky. V Muchově době měla Arkona mýtický význam, symbolizovala totiž důkaz původní slovanské slávy.
Chrám se nachází na levé části pozadí celého výjevu. Nejjasnější postavou mezi poutníky v popředí je matka s dítětem za nimiž zapadá slunce. Vpravo nahoře je zobrazen vikinský bůh Thór se smečkou psů, jako předzvěst vyplenění Arkony. Uprostřed nahoře umírá slovanský bojovník před postavou Svantovíta, který je obmotán lipovými listy. Vertikální modrobílý proud představuje bojovníkův meč, který si bere bůh, aby chránil budoucnost Slovanů.
Důležitost uměleckých snah jako reakce na válku je zdůrazněna třemi muzikanty ve středu kompozice a také osobou řezbáře, který je utěšován a inspirován svou múzou.
Zavedení slovanské liturgie
Zavedení slovanské liturgie (1912)
Zavedení slovanské liturgie: Chvalte Pána v rodném jazyce - 1912
V devátém století moravský kníže Rostislav požádal byzantské mnichy Cyrila a Metoděje, aby přeložili části Bible a ostatní liturgie. Tento krok pobouřil německé biskupy a Řím. Cyril a Metoděj jsou vážení moravští svatí a tento obraz oslavuje jejich skutky.
Na obrazu je znázorněno čtení papežské buly Rostislavovu následovníkovi Svatoplukovi. Vše je situováno před branami Velehradu, slovanské pevnosti a hlavního města Velké Moravy. Metoděj, nyní arcibiskup, stojí jako vysoký stařec osvícený sluncem ve středu plátna podporován ministranty. Nalevo od něho jsou znázorněny temné postavy stráží věštící blížící se pomstu.
Nahoře vlevo je vyjevena skupina zarmoucených žen, které uklidňuje sám Cyril. Nad nimi ve středu je Rostislav spolu s patriarchou pravoslavné církve. Skupina čtyř postav vpravo nahoře znázorňuje ruské a bulharské panovníky, kteří podporovali slovanskou liturgii. Postava v popředí vlevo dole má symbolizovat vážného mladíka, který burcuje Slovany. Kruh v jeho pravé ruce představuje slovanskou jednotu.
Car Simeon
Bulharský car Simeon (1923)
Bulharský car Simeon: zakladatel slovanské literatury - 1923
Období rozkvětu slovanské liturgie na našem území nemělo dlouhého trvání. Po smrti Metoděje byli jeho následovníci nuceni prchnout na dvůr bulharského cara Simeona. Tento panovník, ač původem mnich, dosáhl svého postu působením v armádě. Nejvíce však proslul jako učenec, který zprostředkoval překlady mnoha důležitých byzantských textů do slovanštiny.
Car je zobrazen ve velkolepé bazilice s malbami vyhnaných světců na zdech. Car je středobodem celého obrazu, vyzařuje z něj posvátná autorita a vznešenost. Je obklopen filozofy, spisovateli a učenci, se kterými jakoby dotvářel jejich díla. Podstata obrazu je v samotných knihách a svitcích, které symbolizují spojení minulosti s budoucností slovanstva.
Svaz slovanských dynastů
Český král Přemysl Otakar II (1924)
Český král Přemysl Otakar II: Svaz slovanských dynastů - 1924
Přemysl Otakar II, který vládl mezi lety 1253 a 1278, je jedním z největších panovníků české historie. Je obdivován jak pro své vojenské úspěchy tak pro prozíravou štědrost a politické nadání. Malba znázorňuje svatbu jeho neteře Kunhuty Braniborské s uherským princem Bélou, na kterou Přemysl Otakar II. pozval všechny okolní slovanské panovníky. Zamýšlel totiž vytvoření velké slovanské koalice, která by zajišťovala mír pro všechny Slovany.
Postavy jsou zobrazeny v královském stanu před svatební kaplí. Jedná se o Přemyslovu osobní kapli, neboť na zdi můžeme vidět jeho erb - orla s roztaženými křídly. Přemysl sám je uprostřed obrazu, vítá dva nové hosty. Ostatní panovníci stojí okolo krále.
Štěpán Dušan
Korunovace srbského cara Štěpána Dušana východořímským císařem (1926)
Korunovace srbského cara Štěpána Dušana východořímským císařem: Slovanský zákoník - 1926
Štěpán Dušan byl významný vojevůdce, který využil pádu byzantského impéria a rozšířil slovanská teritoria směrem na jih. V roce 1346 byl korunován carem v Srbsku a Řecku. V této pozici prosadil nový zákoník, který se rozšířil po celé tehdejší říši římské.
Na obrazu je znázorněno procesí lidu po královské korunovaci. Vedou ho mladé slovanské dívky v původních krojích. Ty jako by zakrývaly stařešiny s carským mečem a korunou za nimi. Toto má symbolizovat naději budoucnosti ukrytou v mládí. Samotný car je pak zobrazen v centru malby obklopen svou suitou, která se drží jeho červeného pláště.
Kouzlo slova
Obrazy Milíč z Kroměříže, Kázání Mistra Jana Husa v kapli Betlémské a Schůzka na Křížkách tvoří triptych, který Mucha nazval Kouzlo slova.
Milíč z Kroměříže (vlevo), Kázání Mistra Jana Husa (uprostřed),Schůzka na Křížkách (vpravo)
Milíč z Kroměříže
Milíč z Kromeříže (1916)
Milíč z Kromeříže: přestavba nevěstince na klášter - 1916
Jan Milíč z Kroměříže byl významnou osobou čtrnáctého století. Pocházel z Moravy, věhlas si však vydobyl v Praze, kde kritizoval excesy tehdejší církve a sloužil chudým. Díky svým skutkům získal spoustu příznivců a následovníků. V roce 1372 vybudoval klášter zasvěcený Marii Magdaléně na místě bývalého nevěstince.
Osoby v horní části obrazu na lešení pracují na stavbě kláštera, jehož hlavním posláním bude péče o chudé. Pod nimi je sám Milíč - skrovná postava napravo - jak káže skupině žen, které vyměňují své světské šaty za bílá roucha řádových sester. Morální čistota celého výjevu je umocněna bílým sněhem, který pokrývá staveniště a okolní prostranství. Mucha zvolil tento výjev jako symbol síly víry a soucitu.
Kázání Mistra Jana Husa v kapli Betlémské
Kázání M. J. Husa v kapli Betlémské (1916)
Kázání Mistra Jana Husa v kapli Betlémské: Pravda vítězí - 1916
Mistr Jan Hus je nejznámější postavou reformistického hnutí, které se na území tehdejších Čech a Moravy utvářelo v patnáctém století. Jeho revoluční myšlenky - za něž byl roku 1415 v Kostnici upálen - přejali jeho následovníci a na jeho počest se celé hnutí jmenuje husitství. Jeho smrt vedla k rozpoutání husitských válek.
Mucha namaloval Mistra Jana kázajícího v Betlémské kapli v Praze roku 1412. Kázání poslouchají jeho studenti, kteří si dělají poznámky. Dále se na obraze nachází nalevo od Husa také kupec Kříž, zakladatel kaple. Napravo od něj je vyobrazen Jan Žižka, budoucí vojevůdce husitů. Dále je zde královna Žofie pod baldachýnem vpravo. Kněz stojící u kropenky si dělá poznámky pro nadcházející církevní proces s Husem.
Mucha vycházel ze zachovaných plánů z 18. století a proto zobrazil vnitřek Betlémské kaple tak, jak vypadal až po přestavbě v roce 1548, kdy byl původní plochý strop nahrazen pozdněgotickou síťovou, žebrovou klenbou.
Schůzka na Křížkách
Schůzka na Křížkách (1916)
Schůzka na Křížkách - 1916 Obraz Schůzka na Křížkách zobrazuje situaci po smrti Mistra Jana Husa, kdy převzal vedení reformistů utrakvistický kazatel Václav Koranda starší. Tento kněz podporoval tzv. přijímání pod obojí způsobou. Na Muchově plátně je zobrazen jak káže shromážděným následovníkům na Křížkách 30. září 1419. Připomíná, že pro obranu víry je potřeba i zbraní. Tento obraz představuje začátek husitských válek. Praporce na obraze symbolizují život a smrt - bělobu a červeň.
Po bitvě u Grunwaldu
Po bitvě u Grunwaldu (1924)
Po bitvě u Grunwaldu: Severoslovanská vzájemnost - 1924
Počátek 14. století provázely vojenské výboje Řádu německých rytířů do severoslovanských zemí. Jako obranu proti těmto hrozbám uzavírají polský král Vladislav II. Jagelonský a velkokníže litevský Vitold obrannou spojeneckou smlouvu. Ta se pak poprvé uplatňuje v bitvě u Grunwaldu v roce 1410, kdy společná slovanská vojska vybojovala triumfální vítězství. Mucha se rozhodl místo samotné bitvy zobrazit spíše výjev po bitvě. Král Vladislav uprostřed místo radosti vyjadřuje zármutek, nad ztrátami z bitvy na obou stranách.
Po bitvě na Vítkově
Po bitvě na Vítkově (1916)
Po bitvě na Vítkově: Tě Boha chválíme - 1916
V roce 1420, v počátečních fázích husitských válek, okupoval císař Zikmund Prahu. Rolnická armáda pod vedením statečného Jana Žižky přitáhla od Tábora pražanům na pomoc. Husité však byli početně slabší. Proto se opevnili na vrchu Vítkov kde odolávali německé přesile. V rozhodující okamžik bitvy jim na pomoc přišli pražští měšťané.
Na obraze je znázorněn kněz nesoucí monstranci přímo v bitevním poli, obklopen je věřícími. Napravo stojí sám Žižka a nad ním je silueta Hradčan. Na postavu vojevůdce pronikají sluneční paprsky skrze těžké černé mraky. Toto znázorňuje boží milost, která zajistila důležité vítězství. Žena s dítětem vlevo dole rozšiřuje záběr výjevu tím, že otočena zády přemítá nad osudem svého dítěte, který bude určovat nastávající válka.
Petr Chelčický
Petr Chelčický (1918)
Petr Chelčický: Neoplácet zlem zlé - 1918
Tato kompozice, i když velice podobná výjevu po bitvě na Vítkově, zobrazuje zcela jiný motiv husitských válek. Vodňany byly v té době malým městem, které se ocitlo přímo uprostřed mezi válčícími stranami. Obyvatelstvo se rozhodlo uprchnout k Petru Chelčickému, kazateli víry z lidu a velkému filozofovi. Když k němu dorazili vyčerpaní k smrti, naplnění hněvem a smutkem za jejich právě vypalovaná obydlí (na obraze v pozadí). Chelčický k nim přistupuje s Biblí, a nabízí jim útěchu a podporu a zrazuje je od pomsty.
Toto plátno nejvíce podtrhuje Muchovu pacifistickou povahu, kterou podněcovala první světová válka vrcholící právě v čase kdy mistr pracoval na tomto obrazu.
Jiří z Poděbrad a z Kunštátu
Jiří z Poděbrad, král obojího lidu (1923)
Jiří z Poděbrad: král obojího lidu - 1923
V roce 1430 byl Řím nucen uznat husitské nároky a ukončil křížové výpravy do českých zemí. Když si stavy v roce 1458 zvolily za svého panovníka Jiříka z Poděbrad, naskytla se opět příležitost podvolit odkloněné věřící. Nový král se v roce 1462 vydal do Říma pro potvrzení královské moci, toho se mu však nedostalo, a nový panovník se musel vrátit. Za ním zpět pak putoval papežský vyslanec kardinál Fantimus de Valle. V Praze pak před králem přednesl požadavek Vatikánu k opětovnému podrobení pod papežskou stolici. Král rezolutně odmítá se slovy: "Na této zemi není nikoho, kdo je hoden soudit mé svědomí.". Chlapec vpravo dole významně zavírá knihu s názvem 'Roma finita'. Toto značí začátek ztráty náboženského vlivu Říma nad Čechy, zrození nové svobody podtrhují paprsky slunce procházející skrz gotické okno.
Hájení Szigetu proti Turkům Mikulášem Zrinským
Hájení Sigetu Mikulášem Zrinským (1914)
Hájení Szigetu proti Turkům Mikulášem Zrinským - 1914
V roce 1566 počali Turci invazi do slovanských zemí podél břehů Dunaje skrze uherské pláně. Jejich výboje narazily na tuhý odpor městských hradeb Szigetváru hájených jeho odvážnými obyvateli pod vedením chorvatského šlechtice Mikuláše Šubiče Zrinského. Nerovný boj se přiblížil k nevyhnutelnému konci a obránci s vědomím bezvýchodnosti své situace se připravují na poslední sebevražedný útok. Uprostřed obrazu pronáší Mikuláš povzbudivou řeč ke svým bojovníkům. Zatímco jeho manželka a szigetvárské ženy utíkají vpravo na věž prachárny, kterou než aby vydali na pospas obléhatelům, radši zapalují.
Mucha zachycuje moment exploze a zároveň příprav k bitvě, proto je celý obraz rozdělen sloupem temného dýmu, předznamenávajícího nastávající zkázu a symbolizujícího lidské oběti. Oba stěžejní momenty hrdinství slovanského lidu totiž nemohly nastat současně, avšak jsou hodny zobrazení.
Bratrská škola v Ivančicích
Bratrská škola v Ivančicích (1914)
Bratrská škola v Ivančicích: kolébka Bible kralické - 1914
Náboženské hnutí inspirované Petrem Chelčickým známé jako Jednota bratrská v šestnáctém století přesídlila z Čech na Moravu. Konkrétně do Muchova rodiště Ivančic. V tomto městě počali tisknout první kompletně česky psanou Bibli. Tento počin byl pak dokončen v blízkých Kralicích. Odtud pochází její jméno. Kralická Bible je velkým symbolem české národní identity. V zobrazené scéně český šlechtic pán ze Žerotína přijel na inspekci prvních tisků Bible. Bratrští studenti se sbíhají kolem něho. Jen jeden zůstává předčítat Bibli slepému starci vlevo dole. Vzorem pro tohoto chlapce byl sám Mucha v mladických letech.
Budoucnost Jednoty je předpovídána rorýsy, kteří krouží kolem věže kostela a připravují se na odlet do přívětivějších krajin. Stejně tak hnutí bratří bude nuceno po bitvě na Bílé hoře přesídlit do ciziny.
Jan Ámos Komenský
Plamínek naděje (J. A. Komenský)
Jan Ámos Komenský, učitel národů: Plamínek naděje
Po porážce českých stavů na Bílé hoře je české obyvatelstvo nuceno přecházet zpět ke katolictví. Ti, kteří vzdorují, jsou přesídleni do zahraničí. Mezi nejznámější uprchlíky patří Jan Ámos Komenský, náboženský vůdce církve bratrské a vášnivý zastánce vzdělání a výuky. Náboženský obsah jeho skriptů inspiroval mnoho jeho spřízněných vyhnanců o návratu ke svobodě. Mucha vymaloval jeho poslední okamžiky na tomto světě. Učitel sedí zhroucený v křesle na břehu moře v holandském Naardenu.
V popředí jsou jeho následovníci, kteří bědují nad jeho smrtí. Osamění a izolace Komenského je podtržena šedivostí moře a oblohy. Plamínek naděje přicházející z malé lucerny nalevo symbolizuje naději lepších zítřků pro celou slovanskou vlast.
Mont Athos
Mont Athos Svatá hora (1926)
Mont Athos Svatá hora: Vatikán pravoslaví - 1926
Tento obraz se odchyluje od oslavovaných slovanských skutků a spíše vzdává hold pravoslavné církvi, která spojila Slovany s byzantskou kulturou a vzdělaností. Hora Athos zobrazená na plátně je nejposvátnějším místem pravoslavné církve. Na spodní části díla jsou zobrazeni poutníci, kteří vzdávají hold svatým artefaktům, které hlídají kněží.
Patroni čtyř nejznámějších staroslovanských klášterů nad nimi mají symbolizovat dobročinnost a víru. Za nimi stojí představení jednotlivých klášterů. Na vrchu je pak mozaika Panny Marie, symbol čistého ženství. Na Mont Athos mají však ženy vstup striktně zakázán dodnes.
Přísaha Omladiny pod slovanskou lípou
Přísaha Omladiny pod Slovanskou lípou
(1926 - nedokončeno)
Přísaha Omladiny pod slovanskou lípou 1894: Slovanské obrození - 1926
V roce 1894 bylo v českých zemích zformováno patriotistické hnutí mladých "Omladina". Jeho zaměření bylo liberální a proticírkevní. Ideje jeho tvůrců byly však v tehdejším zřízení pronásledovány a jejich autoři byli odstraněni z veřejného života okolo roku 1904. Mucha zobrazuje vůdce Omladiny, jak skládají patriotistickou přísahu pod korunou lípy, ve které je ukryta bohyně Slovanstva.
Dvě osoby napravo jsou namalovány pouze bílkovou temperou. Nebyly nikdy dokončeny olejovými barvami. Proto nebyl obraz nikdy vystavován za Muchova života. Tento fakt berou někteří znalci jako důkaz toho, že epopej nebyla nikdy dokončena.
Významnými osobami na obraze jsou dále dvě děti na spodní zdi. Mucha použil své vlastní děti jako modely pro tyto postavy. Napravo je syn Jiří a nalevo jeho dcera Jaroslava hrající na harfu. Tento obraz je velmi podobný plakátu, který byl použit pro výstavu v roce 1928.
Zrušení nevolnictví na Rusi
Zrušení nevolnictví na Rusi (1914)
Zrušení nevolnictví na Rusi: Svobodná práce - osnova národů - 1914
Nevolnictví bylo zrušeno v Rusku až v roce 1861, o mnoho let později něž ve zbytku Evropy. Obraz zachycuje zvěstování vydaného ediktu na Rudém náměstí. Ruský lid však neví, co s nabytou svobodou udělá, nejistota a strach z budoucnosti je zobrazen na většině postav kompozice.
Propastné rozdíly mezi vládnoucími a ovládanými jsou znásobeny vyobrazením chrámu Vasila Blaženého, jediné existující budovy vyobrazené v celé sérii.
Apoteóza z dějin Slovanstva
Apoteóza z dějin Slovanstva (1926)
Apoteóza z dějin Slovanstva: Čtyři období Slovanstva ve čtyřech barvách - 1926
Závěrečný obraz celé série je navržen jako zastřešení celé ságy zobrazující vizi slovanského triumfu jako příklad pro celé lidstvo. Mucha používá čtyři různé barevné odstíny, aby prezentoval různé aspekty slovanské historie:
modrá vpravo dole reprezentuje mytické rané období,
červená vlevo nahoře indikuje husitské války,
černé osoby uprostřed vlevo jsou pozdější nepřátelé Slovanů,
a nakonec postavy zaplavené žlutou jsou ti, kteří přinášejí vznešenou svobodu, mír a sjednocení mezi národy.
Omladina nesoucí větvičky lípy skládá hold slovanským hrdinům, mezi nimiž je i skupina vojáků první světové války. Hlavní postavou celého obrazu je muž s rozevřenou náručí, jenž zosobňuje útrapy, které museli Slované snášet během staletí, ale také značí naděje pro novou republiku. Dalšími symboly jsou: kruhy věnců = jednota, holubice = mír, duha = štěstí a Kristus = požehnání.
Zdroj: Wikipedie