Vojenské umění Povolžských Bulharů
Povolžští Bulhaři byli vojensky silní, dobře vyzbrojení a měli rozvinutou bojovou taktiku. Jejich armáda byla převážně jezdecká. Bojovníci používali pancíře, přilby, štíty, kopí, zakřivené meče délky asi 90 cm a bojové sekery. Velký důraz byl pochopitelně kladen na boj na dálku, proto měli i luky a šípy. Dobře ovládali typickou kočovnickou taktiku, kdy část vojska vylákala předstíraným ústupem nepřítele do předem připravené léčky.
Hlavní údernou silou byli těžkoodění družiníci, profesionální armáda. Vedle toho byla využívána i lehká jízda a při obraně měla důležitou roli i pěchota. Tyto dvě složky byly tvořeny v případě války mobilizací svobodného obyvatelstva. Volžskou obchodní cestu chránila i říční flotila, kterou porazil v roce 1183 kníže Vsevolod III.
V obraně země měly nezastupitelnou roli pevnosti a silně opevněná města. Takových opevněných center zde bylo asi 40. První velkou pevností bylo město Biljar. To nechal vybudovat první vládce jednotné říše Almuš. Pomáhali mu přitom muslimští stavitelé z Chórézmu. Pevnost tvořilo vnitřní město o rozloze 130 ha s dvojitou linií opevnění a vnější, s rozlohou 620 ha a třemi liniemi opevnění. Hradby byly z dřeva a hlíny, kdy dvě řady dřevěných srubů byly vyplněny hlínou, nad nimi pak ještě vztyčena dřevěná palisáda. Před hradbou byl hluboký příkop, z jehož dna trčela dřevěná kopí. V centru vnitřního města byla ještě citadela, chráněná dřevěným opevněním. Že byly hradby skutečně mohutné, o tom svědčí například vykopávky Kaškinského hradiště, kde mají valy ještě dnes výšku 10 metrů. Silně opevněná města byla dosti spolehlivou překážkou pro většinu nepřátel. Proto také opakovaná tažení ruských knížat s cílem ovládnout Volhu nebyla příliš úspěšná. Ruské letopisy sice často hovoří o vítězstvích, fakticky se jim ale pouze podařilo vytvořit hranici při ústí Oky do Volhy, kterou však neovládli.
Skvělou ukázkou vojenského mistrovství Povolžských Bulharů byla bitva proti Mongolům u Samarské Luky v roce 1223. Když se Bulhaři dozvěděli o blížících se Mongolech, využili znalosti terénu a přirozených překážek jako byla Volha a Žigulevské hory a připravili Mongolům past. Nejprve se jim postavili, pak předstírali útěk, vlákali je do léčky, dokonale obklíčili a téměř všechny pobili. Pozoruhodné je, že tuto taktiku Mongolové dobře znali a sami běžně používali. Zřejmě její využití ale nečekali u nepřítele v Evropě. Tato zničující porážka pak o více než deset let pozdržela mongolský postup dále do Evropy.