Zámek Valtice

Valtice, německy Feldsberg, město ležící do roku 1920 v Dolních Rakousích, sdílelo s touto zemí společné správní, hospodářské i církevní dějiny. První písemná zmínka o Valticích je z 10. ledna 1193, kdy pasovský biskup Wolfger směňuje hrad s Wichardem ze Seefeldu, vrchním stolníkem rakouských vévodů – Valtice se poté stávají dědičnou državou tohoto rodu. Wichardův syn Kadold se nejen ochotně účastnil rytířských turnajů, ale byl také jejich organizátorem, a to i na valtickém hradě. Z rytířského eposu známého minesengra Ulricha z Liechtensteinu (1200-1276) se dozvídáme rovněž o výstavnosti zdejšího hradu před polovinou 13. století. Kadoldovým synem Albertem (Albero), který náležel mezi přívržence Přemysla Otakara II., tento rod vymírá. Majetek byl pak rozdělen mezi šest Albertových dcer, později jsou hrad i město rozčleněny pouze na dvě části, jak jsme o tom zpraveni listinou ze 6. 7. 1387. Hrad byl od roku 1377 vybaven kaplí, zasvěcenou sv. Mikuláši a Kiliánovi.

Pánům z Liechtensteinu se podařilo do roku 1395 jednotlivé části scelit, v jejich majetku zůstalo toto šlechtické sídlo s krátkými přestávkami až do roku 1945. Po ztrátě Mikulova v roce 1560 se Valtice stávají trvale hlavním rezidenčním místem tohoto rodu. Jejich sousedství s moravskou Lednicí, v níž vzniklo hlavní letní sídlo rodu, vedlo k vytvoření významného středoevropského celku, v němž zemská hranice hrála jen omezenou úlohu.
Role valtického hradu a později zámku však v průběhu dějin nebyla totožná, v závislosti na jednotlivých držitelích se měnila funkčně i významově.

Musíme si uvědomit, že v případě valtického zámku byl několikrát změněn prostorový koncept uspořádání a dnešní měřítko a rozsah zachování objektu umožňují myšlenkovou rekonstrukci jednotlivých stavů objektů v průběhu času pouze v omezené míře. Kdybychom vycházeli pouze ze současného stavu, riziko dezinterpretace by bylo značné.
Kolem poloviny 16. století byl rozšířen původní hrad směrem k severozápadu o palácovou stavbu, převyšující starší budovy o jedno podlaží.

Další významné změny probíhaly za Karla z Liechtensteinu, od roku 1608 prvního knížete v tomto rodu a od roku 1614 rovněž vévody opavského, prvního ve stavovské obci na Moravě a místokrále českého. Valtice získaly výtvarným vyjádřením této změněné situace nejen námětově zajímavou vnitřní výzdobu, zobrazující významné historické události z Karlova života, ale rovněž zde bylo vybudováno severní spojovací křídlo s velkým portálem. Na místě starších renesančních bastionů vznikly výrazné nárožní rizality, měnící dosavadní podobu zámku v shodě s reprezentačními nároky nové knížecí rezidence na stavební typ „palazzo in fortezza“. Jako architekti jsou zde na počátku 17. století uváděni Giovanni Maria Filippi a Giovanni Battista Carlone starší.

Charakter jednotlivých stavebních úloh bude nyní výhodné podávat po jednotlivých držitelích valtického statku – Karlův syn Karel Eusebius ve svém traktátu o architektuře vyjádřil nespokojenost s dosavadní nepohodlností valtické knížecí rezidence a dokonce uvažoval o vybudování nového zámku na vrcholu kopce Reistny, kde se nyní nachází memoriální kolonáda. Přesto nakonec pokračoval v dalších úpravách původního zámku a nechal vybudovat na protější straně příkopu před hlavním vstupem do areálu nové jízdárny a rovněž vstupní bránu s dvojící věží a vyhlídkových teras s balustrádou. Na těchto stavebních pracích se podíleli Andrea Erna a jeho syn Jan Křtitel. Knížecí malíř Giovanni Battista Ghidoni po roce 1639 vyzdobil hlavní sál, další velká reprezentační místnost byla vystavěna v roce 1653 a o čtyři roky později vyzdobena štukatérem Giovannim Tencallou. Tento další sál soužil jako kunstkomora – k uchování vzácných předmětů, přírodních rarit a symbolicky i liechtensteinské knížecí koruny.

Od roku 1684 je držitelem Valtic kníže Johann Adam z Liechtensteinu, nazývaný pro své bohatství „rakouský Krésus“. Jméno projektujícího architekta neznáme, snad jím mohl být Giovanni Pietro Tencalla, v interiérových dekoracích se uplatnili štukatéři Baldassare Fontana, Pietro Antonio Baroni a Jacopo Trebelli, malíři Domenico Egido Rossi a Giovanni Battista Colombo. Nic z toho se nám však nedochovalo. Velkolepý projekt reprezentačního schodiště proslulého římského architekta Domenica Martinelliho nebyl realizován.

Dalším vládnoucím knížetem byl Anton Florian (1656-1721), španělský grand na dvoře krále a pozdějšího císaře Karla VI., od roku 1719 rovněž kníže v samostatných říšských územích Vaduz a Schellenberg. V této době dostaly jízdárny a konírny valtického zámku onen bizarní charakter, inspirovaný právě španělským barokem a v detailu i Borrominiho dílem. Pověřeným architektem byl v této době Anton Ospel, jehož pobyt v Portugalsku a Španělsku je doložen. Španělský charakter však neměla jen architektura a kamenické detaily v interiéru, ale také slavnosti se vymykaly středoevropským zvyklostem – známé jsou například tzv. opery na vozech, pro něž nenacházíme u nás paralelu. Příznačně se dodnes jedna zdejší prostora nazývá „španělská stáj“ podle španělské jezdecké školy. Scénografický charakter všech těchto realizací architekta Ospela je zřejmý. V tomto období přestavuje valtický zámek výsledek šťastné shody mezi knížecím objednavatelem hledajícím vše jedinečné v interiérové výzdobě, architektuře i náboženství a A. Ospelem, který dokázal tyto ambice uskutečnit v architektonických formách.

Až v roce 1724, tj. po smrti Antona Floriana, byla Antonem Ospelem vybudována vstupní brána do areálu z náměstí, neuskutečnila se naopak stavba spojovacího křídla s hlavní fasádou areálu.

 Vstupní brána do areálu valtického zámku (18. století)

Naprosto jinak upravoval toto sídlo syn Antona Floriana Josef Johann Adam z Liechtensteinu (1690-1732), jenž nezastával vysoké úřady na vídeňském dvoře, a svůj zájem o valtickou rezidenci přenesl více do privátní sféry, k výzdobě interiérů, kde preferoval zejména bohaté dekorativní formy císařského divadelního inženýra Antonia Beduzziho, původem z Bologna. Na vstupní průčelí aplikoval Beduzzi svůj systém výzdoby, doplněný rovněž o sochařskou složku, jejímž námětem je především oslava zisku řádu zlatého rouna za válečné zásluhy, válečné trofeje jsou zde výrazně pojednány. Nejvýznamnější součástí rezidence byl však nový hlavní sál a sousední kaple, rovněž vyzdobené podle návrhů Antonia Beduzziho malířem Domenicem Mainardim a snad i sochařem Franzem Bienerem, jenž je na zámku doložen již za knížete Antona Floriana. Varhany v kapli zhotovil významný vídeňský odborník Lothar Franz Walther v roce 1729. Z nádvorní strany byla předsazena před tyto nové prostory „altana“, reprezentační balkon, plnící ceremoniální úlohu. Zatímco dvoupodlažní sál zanikl v roce 1805, kaple zůstala zachována a představuje jeden z nejkrásnějších interiérů středoevropského baroka. Jen málo prostorů ve střední Evropě se může pochlubit takto jednotně koncipovanou výzdobou, danou osobou jednoho generálního navrhovatele architektury, malby, sochařské i uměleckořemeslné výzdoby. Průjezd pod „altana“ ovšem dříve nevedl do zámeckého parku, jako je tomu v současnosti, ale do nejstarší části rezidenčního areálu, tvořené stále ještě hradními budovami. Symbolický charakter uchování nejstarších částí rezidence však již nebyl před polovinou 18. století akceptovatelný – jejich zboření bylo provedeno za knížete Josefa Václava z Liechtensteinu mezi léty 1744-1745. Na jejich místě vznikl pravidelný park s pavilonky a stromořadím a tuto novou jižní fasádu vyprojektoval Anton Erhort Martinelli v kultivovaném předklasicistním plošném stylu. Z hlavního sálu ve středu průčelí původně vycházelo dvouramenné schodiště do zahrady, od zrušení sálu v roce 1805 však pozbylo smyslu a bylo nahrazeno balkonem.

Jižní průčelí zámku na pohlednici z počátku 20. století

K doplňujícím prostorám zámku náleželo také divadlo, které vzniklo v roce 1790 podle projektu Karla Rudczinského, další divadelní scéna vznikla o tři roky později v nedaleké Lednici.

Interiéry byly upravovány od 70. let 19. století, mnohdy stále podle beduzziovských předloh. Naopak drobné pavilonky na jihovýchodní straně byly budovány podle ospelovských návrhů. Po vykoupení domků v někdejší Barvířské uličce na počátku 20. století bylo architekte Karlem Weinbrennerem upraveno přízemí jihovýchodního křídla podle vzoru koníren lednického zámku. Pro nově vzniklý zámecký park byly podle návrhu téhož architekta vyrobeny nebarokní kamenné lavice a navíc osazeny barokní sochy z Brantic a v předzámčí rovnž dvě barokní sochy Herkulů ze zámku v Žerotíně. Celkový návrh nových parkových ploch pochází od florentského architekta Vicenza Micheliho. Neobarokní úpravy tak uzavírají stavební dějiny vlastního objektu. Problematické historizující úpravy předzámčí byly prováděny v 80. letech 20. století, pozměnily tradiční orientaci areálu a vtiskly mu poněkud nepatřičný stylový charakter.

Letecký pohled na zámecký areál

Převzetí Valticka Československo republikou v roce 1920 na základě Saint-Germainské smlouvy nepřineslo zdejšímu zámku žádnou změnu.

Konec druhé světové války postihl i  valtický zámek – co nebylo odvezeno bývalými majiteli, to padlo za oběť rabování – nejvíce pociťujeme ztrátu původního mobiliáře, gobelínů ad. V zámeckém areálu byli rovněž zastřeleni Rudou armádou sovětští zajatci jako „zrádci“, po válce část zámku sloužila jako tábor nucených prací pro ženy, další část jako sušárna chmele a uvažovalo se dokonce o využití zámku jako továrny. Přitom probíhala značná devastace areálu – zejména zámeckého divadla, varhan v zámecké kapli ad. Rozhodnutí o přímé správě státní památkovou péčí bylo pak nesporně záchranou hodnot, vzniklých v průběhu věků. Valtický zámek tvoří významnou součást Lednicko – valtického areálu, zapsaného v roce 1996 na seznam Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

znak knížat z Liechtensteina

Vévodství opavské                    Vévodství Krnovské                                    znak

Východního Fríska

heraldický popis

Velký znak knížat z Liechtensteinu sestává ze šesti znakových polí: rodový znak knížecího domu tvoří srdeční štít, který je zlatě a červeně příčně dělený; slezský znak tvoří ve zlatém poli zlatě korunovaná černá orlice se zlatou zbrojí, která má na prsou stříbrné, jetelově zakončené, perizonium (Kleeblattmond), opatřené ve středu křížem; znak Kuenringů je osmkrát zlatě a černě příčně dělený se zeleným routovým věncem (Rautenkranze) položeným pokosem; znak vévodství opavského je červeně a stříbrně štípený; znak Ostfrieslandu (Východní Frísko) rsp. Rietbergu má ve zlatě černou korunovanou harpyji (Jungfrauadler – panenskou orlici) se stříbrnou hlavou a zlatou zbrojí; znak krnovského vévodství se nachází ve špici štítu, je modrý a nese zlatými šňůrami obtočenou zlatou trubku. Další informace o rodové heraldice naleznete po kliknutí na odkazy na svislé liště vlevo.

Čestný dvůr

Společenský salon

Vnitřní nádvoří

JV průčelí a park

Intarzie na dveřích zámecké kaple

Spojovací salonek

 Knížecí pracovna

Zámecká kaple z knížecí oratoře

Jídelna

Obrazárna

Zdroj: www.zamek-valtice.cz