Den se v růži skryl a z růže vůni bral,
tím jsi dlouho žil a kráse přísahal.
Mám už v tváři smích, to léta můžou být,
s prázdnem slůvek tvých chci sotva v písních znít.

To víš, že zůstanou,
jak loukám tváře kvést,
Dál v knihách všech zázraků
mou písní zníš, dál.

To víš, že půjdem k nám,
jak cestám zbývá jít,
Též dveřím co zívají
jak náruč toužení,
já dlaň tvou stále znám.

To víš, sny zůstanou,
a možná může nás hřát,
zas dál pár slůvek tvých,
když poznáš stůl a nůž,
když s příliš krásnou lží se loučit náleží,
vítej k nám, vítej k nám, ten stůl tu máš.

Už náruč znáš,
jak chutná prázdná číš,
přijď zas k nám, ať sám už víš,
jak ve dvou dá se žít,
až přijdeš zpátky k nám.