Mirjam Kubičková - Koloběh
V rytmu dnů a v rytmu nocí
v rytmu let a staletí
v rytmu zrání, v rytmu uvadání
v rytmu rozlomených pečetí
v rytmu chladu, v rytmu tepla
v rytmu Ráje
v rytmu Pekla
v rytmu stesku loučení se s tichem
v rytmu chvíle ovanutí smíchem
v rytmu deště a hučení horských srázů
v rytmu horka, v ostnech polárního mrazu
v rytmu kroků, v rytmu písně
v rytmu svírající tísně
- tančíme tanec bytí
Víříme listím, vodou odtékáme
vrháme stíny, jichž se stále znovu ptáme
na tmu
pod každou věcí obestřenou světlem
na chlad
za každým vyzářeným teplem
vzlínáme k Slunci, řítíme se vzhůru
do světla – do tmy – padáme do azuru
padáme převysoko, stoupáme výškou věží
vrůstáme v roucha žehnajících kněží
Při každém novém procitání
v nás znova vzkypí touha po létání
ta touha Ikarova, ta touha po pádu
ta touha po Ráji
ta touha po hadu
ta touha protrpět zas bolest hříchu
a znovu slastně hledat pomoc v tichu
a znovu procítit tu závrať odpuštění
a zas se vrhnout zpět
do opuštění …
Hledáme stopy našich dávných snů
mizejících kdesi ve skutečnu
a chytáme se třmenů zdivočelých dnů
letících kamsi k nekonečnu
hledáme nové světy za branami bdění
plujíce nebem v němých bublinách
a potom prcháme zas před samotou snění
vyštváni Rybou skrytou v hlubinách
vznášíme se jak draci k zemi přivázaní
a přesto zaplatíme převysokou daní
chytáme se třpytu rozházených prstenů
svíráme dřevo ztrouchnivělých totemů
šeptáme slůvka – malá jako snění o písečném zrnu
ladíme stále znovu tutéž křehkou strunu
tančíme tanec bytí ve svých vlastních stínech
tančíme tanec bytí v touze po kosmických synech
k přežití hledáme na tisíc způsobů
a přec se tiše propadáme do hrobů…
…abychom za okamžik povstali však znovu
věrni odkazu Adamovu
Svá jména ryjeme do kůry stromů
tisknem je do mraků, do burácení hromu
chceme je navždy zapečetit v květu
chcem jimi šumět v ptačím letu
chceme je rozlít dálkou jako moře
chceme je vepsat v smítko na vzdálené hoře
chceme je rozvát do vesmírných dálek
chcem jimi dunět v tragédiích válek
a zas je rozezvonit smíchem
toužíme prokřičet svá jména tichem
zaplnit jimi křivky prostoru
prolomit jimi hradby obzoru
horám dát obrys našich stínů
které snad po čase odpoví
našim synům
