Rok 1917
Začátkem roku 1917 byla vojska ústředních mocností hluboko na nepřátelském území, neměla už však síly na rozhodný útok. Zdlouhavá válka a rostoucí izolace neposkytovaly Německu a jeho spojencům příznivé vyhlídky. Proto se koncem roku 1916 obrátili na Dohodu s mírovým návrhem, který však Dohoda rozhodně odmítla. Dohadování o možnosti separátního míru pokračovalo roku 1917, nevedlo však k pozitivnímu výsledku.
Německo v úsilí překonat námořní blokádu Dohody (9. ledna) přešlo na neomezenou ponorkovou válku (31. ledna), což mimořádně zhoršilo jeho vztahy s USA. Dohoda dosáhla úspěchů i na mimoevropských bojištích, v Pacifiku a v Africe, kde až na Německou východní Afriku obsadila všechny německé kolonie. Británie podnikla úspěšné útoky proti Turecku v Palestině, obsadila Mezopotámii a vytlačila německé a turecké síly z arabských zemí.
V bojujících zemích se objevily příznaky vyčerpanosti. V Rusku se vytvořila revoluční situace a v Únorové revoluci padl nenáviděný carismus. V důsledku německé ponorkové války s Dohodou vstoupily i USA 6. dubna do války proti Německu a vyslaly do Evropy své expediční síly. Tím se vytvořila velká materiální i lidská převaha na straně Dohody, která se však neprojevila ihned. Naopak, dohodová vojska utrpěla obrovské ztráty při pokusu o ofenzívu (Nivellova ofenzíva v dubnu až květnu 1917) a v říjnu spojené německo-rakousko-uherské síly porazily italskou armádu v bitvě u Caporetta a fronta se zastavila až na řece Piavě.
Koncem června 1917 vstoupilo do války po boku Dohody i Řecko, při jehož severních hranicích se vytvořila nová balkánská fronta.
Únorová revoluce v Rusku zaktivizovala i národně-osvobozenecké boje Čechů a Slováků. Začátkem roku 1917 nový ministr zahraničních věcí totálně vyčerpaného Rakousko-Uherska Otakar Černín pochopil, že říše je na pokraji zhroucení a proto musí uzavřít mír. Pokusy o uzavření míru s Dohodou bez Německa skončily bez úspěchu, jednak pro odpor Itálie (požadovala část rakousko-uherského území) a jednak pro odpor jednotlivých národů žijících v zemi a požadujících u dohodových států odtržení nebo zánik (v případě Čechů a Slováků) Rakousko-Uherska.
Československý odboj v té době přešel do další fáze, vznikala česko-slovenská zahraniční vojska tzv. Československé legie, nejprve v roce 1917 v Rusku, potom v prosinci 1917 ve Francii (včetně dobrovolníků z Ameriky) a v dubnu 1918 v Itálii. Československé legie bojovaly po boku Dohody s cílem „zasloužit“ Čechům a Slovákům vznik samostatného státu. Československé legie se vyznamenaly hlavně v červenci 1917 u ukrajinské vesnice Zborov, kde porazili rakousko-uherskou armádu. Po tomto úspěchu vzrostl počet československých legionářů a autorita československého odboje. V bitvě u Bachmače porazili Němce a donutili je uzavřít příměří.
Dne 7. listopadu 1917 proběhla v Rusku – za tajné podpory Německa – další revoluce, Říjnová revoluce, kterou se v chaotické situaci dostali k moci bolševici. Nová vláda se jedním ze svých prvních dekretů – Dekretem o míru – obrátila na všechny bojující strany s výzvou uzavřít demokratický mír bez anexí a placení válečných náhrad. Na výzvu zareagovaly jen ústřední mocnosti, pro něž byla nabídka výhodná a jež ji pochopily jako kapitulaci Ruska. Bolševická vláda nakonec podepsala 3. března 1918 v Brestu německý mírový diktát (brestlitevský mír: Rusko se vzdalo Finska, pobaltských států, Polska a Ukrajiny). Tím bylo i Rumunsko donuceno podepsat mír a východní fronta přestala existovat. Všechna pozornost se soustředila na frontu západní, kam Německo přesouvalo své divize z východu, a částečně i na italskou frontu, kam zase přesunulo své síly Rakousko-Uhersko. Pro československý odboj měl tento mír negativní následky, protože se objevila možnost, že nakonec Rakousko-Uhersko a Německo vyhrají válku, a protože československé vojsko v Rusku ztrácelo svůj význam.
8. ledna 1918 vydal americký prezident Woodrow Wilson svých 14 bodů, program poválečného uspořádání světa.