Příprava atentátu
V roce 1914 Danilo Ilić přišel na stanoviště zvláštní služby pro odposlechy v Užicích, aby si promluvil s velícím důstojníkem, srbským plukovníkem C. A. Popovićem, který byl v té době kapitánem. Popović poslal Iliće do Bělehradu, aby záležitost projednal s náčelníkem srbské vojenské rozvědky, plukovníkem Dragutin Dimitrijevićem.
O tom, co se konalo mezi Ilićem a Apisem, nejsou žádné zprávy, ale brzy po jejich setkání Apisův první major Vojislav Tankosić svolal srbské separatistické setkání ve francouzském Toulouse.. Setkání mezi separatisty v Toulouse se zúčastnil Mehmed Mehmedbašić. Během tohoto lednového setkání v roce 1914 bylo projednáno několik potenciálních cílů atentátu včetně Františka Ferdinanda. Účastníci se však rozhodli vyslat Mehmeda Mehmedbašiće do Sarajeva s cílem zabít guvernéra Bosny a Hercegoviny Oskara Potioreka.
Na cestě do Bosny a Hercegoviny z Francie policie prohledala jeho vlak, když hledala zloděje. Mehmedbašić si myslel, že policie jde po něm, a tak vyhodil svoje zbraně (dýku a lahvičku s jedem) oknem z vlaku.
Cíl: František Ferdinand
Mehmedbašić potřeboval nahradit zbraně, které ztratil během policejní prohlídky ve vlaku. To opozdilo jeho útok na Oskara Potiorka, a než byl připraven jednat, Danilo Ili ho zavolal do Mostaru. Dne 26. března 1914 Danilo Ilić informoval Mehmedbašiće, že Bělehrad odmítl misi zabít guvernéra a plán byl nyní zavraždit arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este a Mehmedbašić měl vyčkat na instrukce k nové operaci. Podle výpovědí Iliće, Čubriloviće a Popoviće před sarajevským soudem zrekrutoval krátce po Velikonocích Ilić pro tento účel srbské mladíky Vaso Čubriloviće a Cvjetko Popoviće. Gavrilo Princip. Trifun Grabež a Nedjelko Čabrinović, rakousko-uherští bosenští Srbové žijící v Bělehradě, před sarajevským tribunálem vypověděli, že toho času byli všichni již nedočkavostí bez sebe provést atentát. Kontaktovali tedy bývalého guerillového vojáka Milana Ciganoviće, o kterém bylo známo, že má dobrý přístup ke zbraním. Jeho prostřednictvím kontaktovali majora Tankosiće, který jim udělil souhlas k přepravě zbraní do Sarajeva a jejich účasti na atentátu.
Svolení jim bylo uděleno poměrně rychle, dodávka zbraní se však zpozdila o více než měsíc. Ciganović měl však později v úmyslu celou akci odříct, když během jednoho setkání řekl Grabežovi: „Nebudeme dělat nic, starý císař je nemocný a jeho dědic do Bosny asi nepojede.“ Když se však zdravotní stav Františka Josefa zlepšil, byla operace opět spuštěna.
Zbytek zbraní byl dodán 26. května. Tři atentátníci z Bělehradu před soudem vypověděli, že major Tankosić prostřednictvím Ciganoviće kromě šesti granátů, čtyř poloautomatických pistolí Browning a střeliva poskytl i finanční prostředky na chod akce, kyanidové ampule, výcvik, speciální mapy s vyznačením umístěním četnických stanic, kontakty na podzemní kanál, kterým se na území Rakouska-Uherska pašovaly zbraně, a speciální průkaz ke vstupu do tohoto kanálu. Major Tankosić později novinářům a historikovi Magrinimu prozradil, že Principovi, Grabežovi a Čabrinovićovi skutečně poskytl pistole a výbušniny a že také stál za myšlenkou mít u sebe kyanidové ampule.